Samozřejmě, že se snažím nepodléhat masové hysterii kolem plochých břich a pevných zadků – všechno je na mě krásné i tak a síla mého nadpřirozeného půvabu odvádí pozornost od eventuálních drobných nedostatků.
Nicméně, jaro je jaro, po něm přichází léto, plavky a holé břicho, proto jsem vší silou stáhla půlky, nadechla se a napřením veškeré vůle se přiměla k zápisu na Posilovací trénink všech svalových skupin s prvky stepu. Doporučoval se jako cvičení vhodné pro účastníky všech úrovní předchozí přípravy.
To je fajn, že je to pro všechny, bez ohledu na předchozí přípravu, pomyslela jsem si. Jsem sice ostřílená sportovkyně, loni jsem celé tři dny dělala po ránu dřepy a dveře do pokoje mám zapřené činkami, přesto však jednodušší začátek je vždycky lepší. A jak se rozjedu, zapojím i fitko, vyrobím si na břiše pořádný pekáč buchet a tělo se mi změní ve vlnící se klubko svalů!
Nic nevěstilo nějaký malér – ženské nejrůznějších postav se sešly ve velkém sále, kde už byly připravené plastové platformy ke cvičení stepu, podobné trpasličím rakvičkám. Zněla rytmická hudba, trenérka se zatím nedostavila.
Vzpomněla jsem si, že sportovci se před tréninkem uvolňují, párkrát jsem tedy se soustředěným výrazem zaskákala na místě, kroužila jsem hlavou a vůbec jsem všelijak ostatním dávala najevo, že tady stojí fitnessová fanatička, která se vyzná. Takže, trenérko, bacha!
Vtom přiběhla. Maličká, nadupaná ženská:
-Vy jste tu poprvé? No, zkraje to bude těžké, morálně se na to připravte. Tak jedem!
Pět minut, normální úlet! Pořádně si zahopsat při muzice – proč jsem sem nechodila už dřív? Sportovat se má, člověk si tak zvykne na zdravý životní styl!
Sedm minut, normální úlet, ale kdesi uvnitř narůstá jisté nepochopení: to jako budou celých padesát minut držet tohle tempo?
Deset minut, úlet. Dvacet ženských s výrazem zabijáka v tváři mrská nohama a dupe do step platforem – kam se hrabe slon indický proti družstvu zarputilých ženštin rozhodnutých dát se do kupy!
Dvanáct minut – nepochopení ve mně narůstá. A ta ženská, co je tu za trenérku, ani nezrůžověla v obličeji!
– Ještě! Silněji! Otočka, step, švih! Ještě čtyřikrát a nesnižujem tempo!
Patnáct minut – teď se nejspíš prostě roztrhnu na kousky. Nebo se mi noha při dalším švihu vzad urve. Už jsem pochopila, proč ty ostatní tak dupou do těch platforem – já tu svou už taky nenávidím: tady máš, zatracenej kráme, kdybys tak rupnul a šel celej do háje!
Dvacet minut. Bereme si koberečky a a jdeme dělat cvičení břišního lisu. Zaplať pánbu, aspoň že nebudu skákat. Už teď mám obličej vyveden v národních barvách – místy zemdlelá modř, místy uřícená rudá, sem tam bílý flek.
Dvacet dva minut: maminko!! Vraťe mi step-platformu, radši umřít v pohybu, než v pozici epileptického raka! Nedokážu dát nohy za hlavu za pomoci svalů břišního lisu. Žádné svaly v břiše nemám, mám tam snídani a nervy!
Dvacet pět minut. Trenérka komanduje:
– Neulejváme se! Kdo chce v létě běhat s nahým bříškem? Pracujeme, pracujeme!
Když teď umřu, bude mě nahé bříško v létě vzrušovat opravdu pramálo. Tiše sklouznu na podlahu a funím ze všech sil. Pás zrcadla na stěně sálu odráží zadky všech barev a velikostí plus obličeje v jediném barevném tónu: temně malinovém. Výraz mají všechny stejný: zarputile anticelulitidní.
Třicet minut: skupina se teď podobá oddílu zombie – postavy šátravě se pohybující na pokrčených nohách, vlasy trčící do všech stran, oči planoucí posvátným zanícením.
Ne, fakticky promiňte, ale tuhle pozici zaujmout nedokážu, nohy mi rostou úplně opačným směrem… v tomhle životě to opravdu jen těžko zvládnu. Zkrátka to ksakru udělat nemůžu, vždyť je to konec konců i neslušné! Chtěla bych nějak nenápadně získat maličký kousek té trenérky, abych ho mohla dát k rozboru – zdá se, že je ta ženská z gumy. Normální člověk se do takových pozic zkroutit nemůže, prostě mu to není dáno!
Třicet pět minut: no jasně, proč se ještě nakonec párkrát nevzepřít v kliku, jakoby člověk i tak neměl dost? Mé tělo se už stejně podobá roztřesenému hadru. Odmítá zaujmout jakoukoli pozici kromě horizontální.
– Tak, děvčata, vzpíráme se nad platformu, pěkné pevné kliky, kdo se lehounce dotkne hrduníkem, bude mít nádherné poprsí!
Dotkla jsem se platformy prakticky okamžitě – a už jsem tak zůstala. Platí to, nebo ne?
Čtyřicet minut: takhle si nikdy nemůžu sednout, takhle v životě nohy nestočím! Jak se mám proboha v téhle poloze dotknout malíčkem ruky malíčku na noze? To je utopie. Co to děláte?!
Okamžitě mi přestaňte lámat tělo! Prokrista, jak může ta ženská mít takovou sílu, vždyť je tak maličká. A jak je surová! Takhle se prostě nedokážu předklonit, jsem z jednoho kusu dřeva, aaaaauuuu! Kam jdete, propána? Rozložte mě z týhle polohy zpátky, já se sama nenarovnám a do auta s takhle zkroucenýma nohama nevlezu!
Čtyřicet pět minut: moc ráda bych se schovala pod svojí step platformu. Umřu tady v mukách při posledním protahovacím cviku – přetrhnu se vejpůl na povel „tři“.
Odpusťte mi všechno… aaaauuu… rup!
Padesát minut: někdo laskavý mě smotal do jednoho kusu a odkutálel ke zdi. Cvičení skončilo, další je za dva dny.
Haló, je to můj manžel? Přijeď si pro moje ostatky.
Panebože, jsem úplně vyřízená, všechno mě bolí.
Ráno: Ne ne, panebože, včera mi vlastně bylo dobře, vyřízená jsem DNESKA! Cítím se, jako bych spadla do míchačky betonu. Pohnout dokážu jenom očima. Přineste mou závěť, odkážu tohle fitko své vzdálené protivné sestřenici! Drahoušku, zapamatuj si mě mladou a krásnou. Teď právě se chystám vstát, protože musím do práce. Až si budu natahovat kalhotky, určitě umřu.
Jó, léto! Co kvůli němu člověk neudělá…
Devět důvodů proč začít běhat
Jak zhubnout v pase a narovnat záda?