Záludné emoce a možnost léčení pozitivitou

Emoce a zdraví jsou propojeny silněji, než by většina z nás předpokládala. Psychosomatika se studiem tohoto fenoménu zabývá. Americký psycholog a publicista Daniel Goleman (nar. 1946), autor řady knih o emoční a sociální inteligenci a pozornosti hovoří o tom, jak emoce ovlivňují to, jak se cítíme, proč není dobré provádět operaci, když se pacient bojí, k čemu je lékařům emocionální inteligence a zda je pravda, že nad nemocí se dá zvítězit pozitivním myšlením.

Psychosomatika: co je to zač

Objev učiněný na lékařské a stomatologické fakultě university v Rochesteru v americkém státě New York roku 1974 vedl k hledání nového smyslu biologické mapy organismu. Psycholog Robert Ader, spoluzakladatel oboru zkoumajícího vliv psychiky na lidskou imunitu – psychoneuroimunologie, zjistil, že imunitní systém se dokáže učit, stejně jako mozek. Jeho závěr vyvolal šok. Až do té doby se lékaři domnívali, že nervový systém dokáže na prožitky reagovat pouze změnou chování.

Že by příčinou bolestí hlavy, astmatu, vysokého tlaku a některých dalších onemocnění mohly být psychické procesy, prožitky a emoce, se zdá být čímsi z říše fantazie. Přesto však v medicíně existuje směr, který se věnuje právě tomu.

Aderův objev se stal počátkem výzkumu spojnic těsně propojujících psychiku, emoce a tělo. V současné době mikrobiologie nachází stále více souvislostí mezi mozkem, kardio-vaskulárním a imuitním systémem. Nejprve však vědci museli přijmout kdysi velmi radikální myšlenku, že tu nějaká souvislost vůbec existuje.

Otravné emoce: klinické údaje

Stále větší počet lékařů přiznává emocím v medicíně místo. Světově proslulý odborník na endometriózu, chirurg a gynekolog, profesor Stanfordské university Camran Nezhat uvádí: «Jestliže se mi některá z pacientek, které mají jít na operační výkon, svěří, že má panickou hrůzu z operace a nechce být operována, operaci ruším».

A dále dodává: «Každý chirurg ví, že krajně vystrašení lidé snášejí chirurgický zásah velmi těžce. Ztratí příliš mnoho krve, jsou více náchylní k infekcím a velmi často se u nich dostavují pooperační komplikace. Také rekonvalescence probíhá obtížněji. Daleko lepší je, když je pacient klidný». Příčina je zřejmá: obavy a strach zvyšují krevní tlak a cévy nasycené krví při chirurgickém zásahu vydatněji krvácí.

Kromě podobných lékařských zkušeností existují další důkazy klinické důležitosti emocí. Dlouhodobá úzkost, smutek, pesimismus, ustavičné vypětí nebo dlouhé nepřátelské zaujetí, stejně jako hrubý cynismus a podezřívavost zdvojnásobují riziko vzniku některých onemocnění.

Užitečnost optimismu

Chronická úzkost či hněv posilují zranitelnost člověka vůči mnoha nemocem a zároveň deprese ztěžuje uzdravení a zvyšuje riziko úmrtí, zejména u slabších pacientů v těžkém stavu. Pozitivní emoce tu mohou sehrát významnou roli, neboť působí přesně opačně.

Jako v případě deprese, tak také za pesimismus se platí zdravím, zatímco optimismus zdraví podporuje. Například v průběhu výzkumu 122 osob, které přežily srdeční kolaps, byla mimo jiné posuzována úroveň jejich optimistického nebo pesimistického smýšlení. Po osmi letech bylo zjištěno, že z 25 zarytých pesimistů jich 21 zemřelo. Z 25 nejradostněji naladěných pesimistů zemřelo 6.

Neznamená to ovšem, že bychom si snad měli myslet, že kladné emoce jsou schopny lidi vyléčit nebo že pouze smích a pocit štěstí mohou změnit průběh srdečního onemocnění. Jsou však důležitým pomocníkem pro celkové naladění pacienta, jeho ochotu ke spolupráci s lékaři a vůli po uzdravení.

Neméně prospěšnou silou se totiž vyznačuje také naděje, blízká příbuzná optimismu. Není proto nic záhadného na tom, že lidé naplnění nadějí se hned tak nekácí pod náporem těžkých okolností, včetně problémů se zdravím.

Musím však varovat ty, kdo mají sklon léčit sami sebe silou své mysli a věří, že lidé se dokážou sami zbavit i těch nejzávažnějších onemocnění s těžkým průběhem prostě tím, že se budou cítit šťastní a držet se pozitivního myšlení. Nebo naopak, že jsou snad sami tím či oním způsobem vinni svým onemocněním. Uuvažovat tímto způsobem je úplně zcestné a může to navíc vést k závažnému poškození zdraví. Emoce jsou důležité, samy o sobě však nemohou být lékem.

Emoční inteligence v medicíně

Ve světě nemocných panují bezvýhradně emoce, strach potlačuje rozum. Když jsme nemocní, jsme citově velice křehcí. Emocionální stav člověka proto občas v průběhu nemoci i při uzdravování sehrává velmi závažnou roli. Lékařské péči však se bohužel často nedostává emoční inteligence.

Jakékoli setkání se sestrou nebo lékařem může pacientovi přinést nadějnou zprávu, útěchu nebo povzbuzení. Naopak při neporozumění ho může postrčit směrem k zoufalství. Zdravotníci jsou často velmi pracovně vytíženi, ba přetíženi. Určitě existují i takoví, kteří vždycky najdou chvíli, aby pacienta povzbudili a patřičně ho informovali. Stává se však, že se personál omezuje pouze na své profesionální povinnosti. Přitom často lidem pomáhá právě účast. Někdy bezmála víc než léky.

Existuje dokonce termín: vnitřní obraz nemoci – jsou to pacientovy představy o jeho onemocnění. Ty nelze v žádném případě ignorovat.

V kruhu přátel
Mlčení a nemožnost si promluvit bychom mohli přidat k seznamu emočních zdravotních rizik, zatímco emoční pouta patří k ochranným faktorům. Sociální izolace, pocit, že člověk nemá nikoho, s kým by se mohl podělit o své skryté pocity nebo kdo by mu byl blízký, zdvojnásobuje riziko onemocnění i úmrtí. Pevné mezilidské svazky pak mají téměř léčebný efekt.

Psychologie už prokázala, že rozmluva o tom, co člověka nejvíce zneklidňuje, má terapeutický účin. Stačí 15-20 minut denně po dobu pěti dnů hovořit například o nejtraumatičtějším zážitku svého života nebo o něčem, co vás silně zneklidňuje. Možnost podobné „zpovědi“ posiluje imunitu a snižuje frekvenci návštěv lékaře nejméně na půl roku.

Emoce a emocionální inteligence sehrávají v lidském zdraví i nemocech velikou roli. Učte se ovládat své emoce a také relaxovat, učte se umění meditace a zastavení v každodenním shonu. A samozřejmě nezapomínejte na city svých blízkých.