Nejničivější emoce

Stud je emoce výhradně lidská a sociálně podmíněná. U zvířat se s ničím podobným nesetkáme.

1. Co je podstatou studu?

Stud jako emoce vychází ze strachu z hodnocení. Vnější zájmy nadřazuje vnitřním.
V zájmu zachování příslušnosti ke skupině stud často vede k potlačení osobních potřeb ve prospěch skupinových představ o tom, co je hezké, dobré nebo přípustné.
Stud je strážcem skupinového komfortu. Dozírá na to, aby jednotlivec ve společenství/skupině cítil větší stabilitu a komfort než mimo ni.

Stud se utvářel jako nástroj k získání místa ve skupinové hierarchii.
Tato emoce umožňuje, aby byl člověk pro členy skupiny přijatelný. Stud člověka chrání před zavržením, pomáhá mu splynout se skupinou, neodlišovat se a tím nevyvolávat odsouzení a odpor a nebýt ze skupiny vyhnán. Nepřímo je tedy Stud zaměřen na to, aby uchovával dobrou pověst: být znám jako „ten příjemný“ v zájmu připojení se k silným a dalšího posilování svého postavení.

To bylo vysoce aktuální v časech, kdy vyloučení, vyhnání ze skupiny nebo ztráta vztahu s jejími důležitými členy znamenaly osamělou smrt hladem. Proto tento reflex tak snadno zafunguje u nejmenších dětí odmítaných rodiči – bez rodičů jednoduše nepřežijí.

2. Ve většině případů je tato emoce ničivá a neaktuální.

Stud je nejničivější z emocí, to je třeba si dobře pamatovat. Je jednou z podob strachu. Toho strachu, který plodí autoagresi.

Aktivita, jíž není dovoleno se projevit, se cestou autoagrese zaměřuje na vědomé nebo podvědomé poškozování sebe sama.

Aktivita neprojevující se navenek se zaměřuje na potlačení vlastních fyziologických procesů a útisk životních funkcí. Stud ničí imunitní systém a potlačuje zájem o vlastní prezentaci světu. Toto potlačení se přitom projevuje ve všech oblastech – fyziologické, emocionální, intelektuální i tvůrčí.

3. Jak snížit nebo likvidovat tlak této emoce?

Stud je léčitelný osvětou a studiem mechanismů zdravého fungování fyzické a emocionální podstaty člověka. Tedy seznamováním s tím, jak v nás působí přírodní síly a reflexy – pocity, emoce, pohybová motorika, zabarvení hlasu, temperament, touha a samozřejmě fyziologie.

Člověk je otevřený systém. Jako do každého živého systému do něj něco ustavičně proniká a něco z něj neustále vystupuje.

Když zkoumáme, jak v něm vznikají a proč fungují řídící a ochranné síly fyzické a emocionální podstaty, jaké důvody a které mechanismy aktivují tělo k jednání, peristaltice, vyměšování, vyjadřování emočních reakcí na ztrátu něčeho, co si vytvořilo nebo co mu prospívá, přesvědčujeme se o moudrosti těla a snadněji akceptujeme účelnost vlastních přirozených projevů.

4. Obnova hodnoty vlastní reaktivní a impulsivní přirozenosti.

Jakou cestou můžeme obnovit a znovu objevit hodnotu vlastní přirozené schopnosti bezprostředně reagovat?

Vnímáním matematické estetiky účelnosti přírodních mechanismů a schopností vidět v nich také svou vlastní přírodní dokonalost.

Uměním spatřovat ve vlastních fyziologických projevech hlubokou účelnost a místo pozorování toho, jak je přijímá společnost se soustředit na moudré uspořádání přírody.

Snahou postihovat neviditelný a přitom hluboký smysl každého svého emocionálního hnutí a nejvyšší mírou soustředění na něj. Přikládejme větší význam moudrosti svého těla než obavám z vnějšího hodnocení.

Ovládejme vlastní pozornost; místo vnějších projevů ji zaměřme na vnitřní smysly.
Uzdravujeme tím tělo a obnovujeme hodnotu člověka a jeho důstojnost. Upevňujeme jeho právo na vlastní přirozenou osobnost.

Zpracování pocitu studu nejenom hojí a uvolňuje fyziologické bloky, ale učí také opírat se sám o sebe a přírodu v sobě.

Moudrost a účelnost každého svého reflexu a emočního impulsu bychom měli nahlížet jako dialog mezi přírodou a intelektem.

Uvědomovat si primát a vedoucí postavení tělesného a emocionálního intelektu nad tím mentálním, méně starobylým. Připomínejme si výrok „Příroda je mocná“. Tato věta vyjadřuje uznání přírodní podstatě světa za jeho péči o lidskou schopnost přežít.

Nahlížet přírodu jako skupinu, k níž stojí za to patřit a jíž můžeme odevzdat sami sebe – dosáhneme tím obnovené jednoty sami se sebou.

Uznáním primátu své přírodní podstaty obnovujeme svoji celistvost; současně se znovu sjednocujeme se svojí vnitřní pravdou i celým světem.

Primát příslušnosti člověka k přírodě je platný vždycky. Připomíná nám to existence vlastního těla. Avšak abychom vyšli vstříc různým hrám se sociálními rolemi a postavením, odsunujeme ho do pozadí. Ztrácíme tak spojení s vlastní pravdou a důvěrou v život, který nás stvořil už v matčině nitru jako kvalitní a životaschopné jedince.

Když své vlastní přírodní signály zatlačujeme do pozadí ve prospěch rozumového úsudku, pácháme a omlouváme tím násilí na sobě samých. Snažíme se konkurovat moudrosti přírody, za což krutě platíme nemocemi a agresí zvnějšku.

Cesta potlačování vlastních přirozených podnětů ve prospěch vrtkavého sociálního uznání vede k chronickým neurózám a tělesným poruchám.

Pokud dokážeme uznat druhotnost sociálního pohybu, zachováme si hluboké spojení s přírodními kořeny i zdraví a budeme pociťovat stálou důvěru v život.

Obnovíme svou skutečnou osobnost, základy zdraví a štěstí.

Uvědomte si pravou hierarchii živých přírodních a neživých sociálních systémů. Získáte tak odvahu a klidnou sebejistotu v prožívání vlastního života i důvěru ve svůj vnitřní svět.