Burnout: Jak vyřešit problém ženského vyhoření

V naší společnosti je zvykem brát jako fakt nevyžadující důkazu předpoklad, že žena je povinna donekonečna se rozdávat, až z ní vůbec nic nezbude. Proč to tak je, proč k tomu dochází a co si mají počít „vyhořelé“ ženy kromě doporučovaných procházek a zapalování aromatických svíček vysvětlují sestry Emily a Amalia Nagoski, autorky výzkumu, jehož výsledky shrnuly v knize „Burnout: The Secret to Unlocking the Stress Cycle“.

Kulturní „norma“.

Už ani nepřemýšlíme nad tím, že společnost pokládá syndrom vyhoření málem za měřítko úpěchu. Když člověk neprojde vyhořením, nejspíš něco nedělal v míře, kterou je možné označit za dostatečnou. A co je ještě zajímavé: když je únavou postižen muž, má v naší kultuře vždycky jakési automatické požehnání k tomu, aby všechno nechal plavat, vzal si oddechový čas, někam se zahrabal a dával se dohromady. Žena ho však nemá. Žena musí být silná, hodná, milá, štědrá, starostlivá a pečující ve všech svých sociálních rolích. Žena musí vydržet tak dlouhodobý a hluboký stres, až v důsledku toho přichází o zdraví. Což je pro společnost v pořádku, je to přece žena. Porovnejte si třeba jen reakci na ženu ve dvou všedních epizodkách. Řeknete: „Panebože, byla jsem vzhůru do čtyř do rána, pekla jsem sušenky na školní slavnost!“ A všichni kolem: „Páni, to jsi teda fakt dobrá!“ Anebo prohlásíte: „Spala jsem na dnešek jako miminko celou noc a cítím se skvěle!“ S velkou pravděpodobností vaše okolí dojde k závěru, že jste nezodpovědná lajdačka a nebude se z vašeho skvělého pocitu nijak radovat. Minimálně budou všichni mlčet a rozpačitě se usmívat. Proto si myslíme, že vyhoření se ani tak nezabrání péčí o sebe sama, jako spíš vzájemnou starostí lidí jeden o druhého.

Stres a jeho spouštěče.

Problém je v tom, že si ztotožňujeme stres a stresory – podněty stres vyvolávající, tedy stresové faktory. To je zásadní chyba, v níž má kořeny začarovaný kruh stresu. Cílem určitě není žít ve stavu jakéhosi ustavičného zenu, ale v tom, abychom stresem prošli ke klidu a na budoucí stresový faktor mohli reagovat s obnovenými silami. Jenomže jak tomu bývá ve skutečnosti? Ani se nestihneme otřepat z jednoho druhu starostí a už se noříme do dalších a tak stále dokola – až do vyhoření.

Co je to stres? Reakce na cokoli, co náš mozek vnímá jako ohrožení. Jako kterýkoli jiný fyziologický proces, má také stres svůj počátek, střed a konec. Jestliže zvládáme projít všemi těmito etapami, zůstáváme zdraví. Jestliže však někde uprostřed uvízneme, začínají problémy. Obvykle se lidé domnívají, že jestliže se vyřeší problém, který stres vyvolat, zmizí i stres. Avšak právě to je velký omyl. Řešit problémy se stresovými faktory – provoz na silnicích, děti, peníze, vztahy – je jedna věc, a poradit si se stresem je věc docela jiná. Učit se musíme jedno i druhé.

Jak tedy řetězec stresu popohnat k jeho konci? Vědecký názor zní, že skvělou pomocí jsou prostředky zcela evidentní – fyzická aktivita (stačí dokonce i zaskákat si na místě), dvacetivteřinové objetí v náruči někoho, kdo nám je drahý, upřímný smích a krom toho pomáhá si zaplakat nebo si zdřímnout.

Vztahy.

Pocit kontaktu a spojení s jinými lidmi představuje v boji se stresem velmi důležitý prvek.

Lidé už jsou tak nastaveni, že nedokáží budovat něco opravdu velkého jako jednotlivci. Dvacet vteřin objímání nebo šest vteřin polibků s lidmi, kteří jsou nám drazí, našemu tělu signalizuje, že jsme v bezpečí, že jsme mezi svými. Změní se nám hormonální pozadí, zpomaluje se srdeční aktivita, člověk cítí, že jeho tělo je pro něj bezpečné místo. Samozřejmě nemůžeme stále chodit s někým v objetí, být autonomním jedincem je rovněž součást normality. Musíme si zkrátka správně dávkovat a rozdělovat období kontaktu a období autonomie. Čas, který strávíme ve svém láskyplném kokonu, nám dodá sílu, abychom znovu dokázali vyjít ven a byli za hrdiny. Pro některé lidi ovšem není vzájemné objímání tak snadné. Tady mohou pomoci domácí mazlíčkové – psi, kočky, leguáni nebo třeba i rybičky poskytují stejný terapeutický účinek. Lidská schopnost pociťovat spojení však není omezena pouze fyzickým kontaktem. O pomoc se můžeme obrátit na náboženskou nebo spirituální praxi uznávající existenci tvůrce nebo zdroj života a inspirace. Zaplaví nás stejný pocit pokoje a míru a pocítíme něčí laskavou přítomnost úplně stejně, jako při kontaktu s osobami, které jsou nám nadevše drahé.

Stresové faktory a kontrola.

Všechny stresové faktory mít pod kontrolou jednoduše nedokážeme. Některé jistě ano, pomoci nám v tom může plánování. Nákup v obchodním centru? Napište si seznam. Bojíte se, že zapomenete na nějakou důležitou událost? Požádejte někoho, aby vám ji připomněl, nebo si stáhněte speciální aplikaci. Tímto způsobem si plánujeme řešení problémů. Co však obvykle zapomínáme do svých plánů zařadit, to jsme my sami. Abychom si skutečně dokázali poradit se stresem, musíme do svého plánu zařadit také jednání uzavírající stresový řetězec.

Pokud narazíte na stresor, který mít pod kontrolou nemůžete, je pro vás důležité jeho pozitivní přehodnocení. Jednoduše řečeno – musíte na všem hledat něco pozitivního, vždyť konec konců těžkosti člověka posilují, pomáhají mu růst a výsledky jistě stojí za vynaložené úsilí. Jako příklad si můžeme uvést test, který v rámci jistého výzkumu zadali odborníci dvěma skupinám studentů. Text byl identický, jedna skupina ho však dostala tištěný velmi špatně čitelným písmem, ta druhá písmem normálním. Kdo se lépe naučil tomu, co bylo obsahem textu? Ti, kdo na jeho přečtení museli vynaložit větší úsilí.

Syndrom dárce.

Syndrom dárce (Human giver syndrome) — je falešné toxické přesvědčení o morální povinnosti být hezký, šťastný, klidný, štědrý, vnímavý k potřebám ostatních atd. Člověk tímto syndromem trpící se nevyhnutelně setkává se situacemi, v nichž svou „povinnost“ nemůže splnit. Proto je trestán nebo se trestá i sám za to, že nenaplnil očekávání. Sám proces „dávání sebe sama“ škodlivý není. Škodlivý však je něčí pocit oprávněnosti očekávat vaši pozornost, využívat váš čas, lásku, naděje, sny, tělo a konec konců i váš život. Chceme, aby svět byl místem, kde se o sebe lidé vzájemně starají, a ne místem, kde někdo donekonečna dává, až už prostě nebude mít co dávat – a ještě za to bude potrestán. A jestliže snad dotyčný promluví také o svých vlastních potřebách, vyvolá znovu nespokojenost a opět bude potrestán.

Perfekcionismus.

Problém perfekcionismu nespočívá v tom, že si nastolujete příliš vysoké standardy nebo že si vytyčujete ambiciózní cíle. Problém tkví v tom, že chybu nebo nezdar při dosahování cíle či standardu pokládáte za důkaz, že jste neschopný smolař. Neúprosný vnitřní kritik nás jenom postrkává k vyhoření, protože sami sebe trestáme za nedokonalost. Musíte jednoduše opustit myšlenku, že musíte ustavičně být pro všechny vším. Není to snadné, protože téhle myšlence vás učili a byli jste v ní utvrzováni po desetiletí. Abyste z tohoto vztahového schématu unikli, budete potřebovat také deset let – a možná i dvacet.

Péče o sebe.

Nejlepší prevencí vzniku syndromu vyhoření je psychická pohoda. Psychická pohoda však není stav, je to způsob jednání. Je to svoboda volného pohybu mezi jednotlivými obdobími lidského bytí i napříč těmito cykly. Šťastná pohoda v reálném světě, to je věc složitá, spletitá a ne vždy dosažitelná. Jestliže se občas cítíte přetížení a vyhořelí, neznamená to ještě, že se o sebe špatně staráte. Znamená to, že jste v procesu. Dovolte také svému tělu, aby nebylo dokonalé, aby se někdy necítilo zrovna ideálně. Naslouchejte tomu, co vám říká váš vnitřní hlas – svět nás totiž často tlačí k tomu, abychom pochybovali o svých vlastních pocitech.

Emily Nagoski, Amelia Nagoski

ŽIJTE V TĚLE, VE KTERÉM CHCETE ŽÍT - 31-denní videokurz Začněte svoji cestu za tělem snů teď hned!

=========
Hněv, podrážděnost, pocity křivdy… Bez emocí to nejde, jsou součástí života. Ale co na to naše zdraví?
«Konfuciův bod»: zvláštní místo síly na lidském těle