Honba za mládím – co ještě mohu udělat pro svoji pleť?

Každá žena chce být navěky krásná. To je nepochybný fakt. Jenomže vedle tohoto faktu si vesele skotačí ještě další skutečnost – s časem nikdo nemládne ani nekrásní. Čas je sice spravedlivý a měří všem stejně, nicméně jako útěcha při pohledu na první vrásky toto konstatování jaksi nezabírá. Spíš se vybavují další moudra, která jen prohloubí neveselý pocit z pohledu na vadnoucí tvář. Například přísloví, že „Proti věku není léku“. A tak dále a tak podobně.

Pečuji o pleť s citem a pravidelně. Zdravě jím, hýbu se, chodím spát včas a pravidelně. Stres si na mě nepřijde. Voda je můj kamarád vnitřně i zevně. Přesto nemohu tvrdit, že na své pleti nepozoruji zcela neklamné známky stárnutí. Tak co mám ještě dělat?

Stres si na mě nepřijde, ale půjde-li to takhle dál, začnu mu propadat, kdykoli kouknu do zrcadla. Zatím to není setrvalý stav, ale občas se vážně naštvu. Dělám všechno, co je doporučováno. Dělám to poctivě a pravidelně. Ale žádné zpomalení pokud jde o postup stárnutí prostě nepozoruji. Takže si občas dělám starosti, kam to se mnou spěje. Je mi jasné, že na filmy od osmnácti mě zkrátka už vždycky pustí bez problémů, nejsem blázen. Ale opravdu musí být natolik zřejmé, že mi je víc než dvakrát tolik? Lidová moudrost ve stylu tvrzení «Krásy se nenajíš» nebo «Krása není všechno» mi na optimismu nepřidává.

Samozřejmě podnikám protiútočné akce – krémy, masky, pleťová mléka, zábaly podle lidové medicíny. Ale tyhle známky stárnutí, to jsou zatvrzelí prevíti, to vám tedy řeknu. V domácích podmínkách jsem s nimi prostě nehla. Dobrá, řekla jsem si, asi to chce větší oběti. A objednala jsem se na kosmetiku. Odborné manipulace způsobily na mé tváři přece jen výraznější změny k lepšímu. Vypadala jsem přijatelněji asi tak půl dne a čtvrt hodiny. Potom jemné mřížkoví vrásek znovu vystoupilo na scénu v celé své kráse. Možná se to musí opakovat, zauvažovala jsem a podstoupila procedury znova.

Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>



Kosmetička byla šikovná a měla pochopení. Účastně vyslechla mé nářky a poučně mi vyprávěla o ztrátě vláhy v buňkách, o úbytku kolagenu, o vlivu gravitace a buldočích tvářích a jiné kosmetické pravdy s nádechem hororu.

Ale k čemu mi to je, tohle konstatování skutečností, jejichž praktické projevy jsou pro mě tak tristní? Ležela jsem na lehátku, vnímala na obličeji rychlé a citlivé doteky rukou té laskavé dámy a říkala jsem si: Co ještě můžu dělat? Na výběr toho moc není, v téhle oblasti se žádný švédský stůl nevede… Snad už jen opravdu jít na tu plastiku. Jenomže na to nemám ani já ani moje peněženka. To bychom zvládly jen těžko. Tenhle směr tedy označuji obří cedulí «Cesta uzavřena».

A jak jsem si tak představovala, že zvedám tu těžkou ceduli a napínám přitom veškeré svalstvo, osvítila mě spásná myšlenka. Je to vlastně dosti známá skutečnost: abychom na tváři vytvořili úsměv, musíme aktivovat sedmnáct mimických svalů. Nasadit výraz zachmuřený však vyžaduje souhru až třiačtyřiceti svalů obličeje! Mou tvář okamžitě zalil široký úsměv, vydatný a sám se sebou spokojený, že jsem si na něj konečně vzpomněla. Kosmetička samozřejmě úsměv zaznamenala, zaradovala se a začala vyprávět s ještě větším zanícením. Tak ať. Ať si myslí, že to její vyprávění o nevyhnutelnosti proměny ve staruchu na základě přírodních zákonů vyvolalo mou spokojenost a úsměv na tváři. Já se vracím ke svým úvahám… Proč mám tedy vlastně chodit se zamračeným výrazem, když nota bene mě to stojí větší svalové úsilí než úsměv? Tady se mi má pohodlnost, se kterou musím vést ustavičné boje, hodí. Méně úsilí a přitom okouzlující výsledek. V duchu žehnám těm dobrým lidem, kteří si dali tu práci, aby změřili práci mimického svalstva vynaloženou při různých lidských grimasách.

Doma pak před zrcadlem trénuji jakousi odrůdu pověstného úsměvu oné proslavené dámy z Louvru. Nechci chodit mezi lidi s tváří roztaženou přímo jako klaun. Už sám trénink mi zlepšil náladu. Jednak se směju sama sobě, jednak musím uznat, že úsměv mi sluší. Vybavuje se mi další moudro. Připisované přímo symbolu moudrosti Šalamounovi, který měl říci, že «Radostné srdce hojí rány». Vrásky sice nesmaže, ale ony se s úsměvem nějak líp snesou nebo co…

Provedla jsem si vlastní průzkum tak říkajíc na živém vzorku. A víte co? Zjistila jsem, že vrásky vysloveně starých paní, které se usmívají, jsou mnohem sympatičtější než příkré vrásky podmračených starých osob ženského pohlaví. Ono to není ve vráskách, je to ve výrazu. Je to v srdci. Ode dneška trénuji úsměv každý den.

Tady máte názorný doklad toho, jak správně využitá informace dokáže změnit život k lepšímu.

Jak poznat, že nežijete svůj život (a co s tím dělat) - PDF průvodce ZDARMA >>>

Test životní rovnováhy ZDARMA >>>