Jak nás geny nutí k přejídání a jak se tomu bránit

Úkol našich pravěkých předků byl prostý: vydat co nejmenší množství energie na získání co největšího množství kalorií. Tato snaha je pozorovatelná prakticky u všech živočichů – sehnat co nejvíc potravy a potom se svalit a odpočívat.

Lidský mozek a lidské geny si uchovaly stále stejné impulsy, jenomže okolní prostředí a životní podmínky se za uplynulá tisíciletí notně proměnily. Dnes, chceme-li se dostat k jídlu, otevřeme lednici, maximálně zajdeme do obchodu. Nemusíme se honit po lesích a štvát kořist.

Jak nás geny nutí k přejídání

Podmínky jsou tedy jiné, avšak impuls, který se zapojí při spatření vysoce energetického jídla, zvláště jde-li o kombinaci sacharidů a tuků, se nezměnil. Dostáváme vnitřní signál sníst tolik, kolik jen dokážeme, protože na buněčné a genetické úrovni si nejsme jisti, že zítra bude k dispozici stejné množství potravy.

To je důvod, proč antropologové a odborníci zabývající se výživou z hlediska genetiky a lidské přirozenosti mají za to, že obezita do jisté míry vlastně představuje evoluční úspěch. Znamená totiž, že člověk dělá to, k čemu byl naprogramován tisíci let evoluce. Lidská genetická evoluce pouze ještě nestačila dohnat změny vnějšího prostředí a životních podmínek s nimi spojených, k nimž došlo během posledních dvou tří set let. Potravy je nadbytek a poprvé v lidských dějinách je ve světě více lidí, kteří trpí nadváhou a obezitou, než těch podvyživených a hladovějících.

V jakých podmínkách kdysi lidé žili, je pro moderního člověka jen těžko představitelné. Pro ilustraci se podívejme třeba na argentinské Ostrovy Stavů. Dnes jsou tyto ostrovy při jižním pobřeží státu neosídlené a jinak než lodí se tam nedá dostat, avšak před před osmi tisíci let tu žila dávná lidská plemena sběračů a lovců. Když se na takovém ostrově porozhlédnete, zjistíte, že tam toho není mnoho, co by se dalo označit za touhu dávných konzumentů. Rostou tam jakési pampelišky a plody, které jsou všechno, jenom ne sladké. Něco ulovit se dá jen ve studeném oceánu. Dávní lidé jedli velmi mnoho tuleního tuku, který byl základním zdrojem energie a výživy vůbec. Když ho neměli, sbírali dřevokazné houby, které jsou kaloricky naprosto prázdné. Jedli je, aby něčím zaplnili žaludek. Lidské geny jsou tedy velmi dobře adaptovány na svět, v němž jakékoli dostupné jídlo muselo být buď uloveno ve vodě, vzduchu nebo na souši, anebo nasbíráno v okolním prostředí. Hlad byl běžnou normou, nikoli něčím výjimečným. Tento životní způsob a každodenní hlad byly běžné nejenom na argentinských ostrovech, ale všude, kde se lidé uchytili a dokázali přežít. Jen ty tuleně nahradil jiný občasný úlovek.

Je tedy jenom pochopitelné, že jestliže se lidský vývoj odvíjel z těchto hladových časů, také moderní člověk jakmile spatří něco sladkého, lákavého už na pohled a navíc příjemně vonícího, okamžitě pocítí – a často i podlehne dávnému impulsu – sníst to.

Do určité míry je tedy emoční úsilí, které musíme vyvinout, abychom se zbavili silné příchylnosti až závislosti na jídle, úsilím zaměřeným proti onomu strachu a impulsům, které nás dokážou ovládnout ve chvíli, kdy podvědomí se dostane do popředí a vědomí i logika se dají na úprk.

Dochází k tomu, když jsme unaveni, když prožíváme stres nebo když prostředí kolem je nám natolik známé a máme ho tak zažité a okoukané, že se automaticky zapojí navyklý vzorec chování – a my se náhle ocitáme uprostřed jednání, které jsme neměli v úmyslu a uvědomíme si ho, až když se rozeběhlo. Podvědomě děláme věci, které ani dělat nechceme. Člověk zcela běžně vnímá pouze část dějů probíhajících v jeho mysli. Podvědomé vzorce, přesně uložené v jisté části mysli, vytvářejí mentální programy pro konkrétní činnosti. Velkou část lidského života řídí právě ony.

Takže vaše inklinace k jídlu, k nadměrnému jídlu, to není vaše vina, nejde o nějaké selhání vůle, jsou to geny, které do nás evoluce vložila, abychom přežili, a které jsme jako dar podědili od dávných předků.



Potřeba pestrosti chutí

Druhý velmi závažný moment je fakt, že geneticky máme zakódovánu touhu po pestré chuti. Důvod? Pro naše dávné předky to byla jediná možnost, pokud měli mít zajištěn dostatek všech pro organismus nezbytných živin. Teoretické znalosti neexistovaly. Prapředkové nemohli otevřít knihu a přečíst si něco o vitamínech. Neměli ponětí o skutečném smyslu potravy. Jenom nechtěli mít hlad. Chtěli přežít. Pud je hnal ke shánění jídla a pud je nutil hledat jídlo co nejrůznorodější. A nešlo jen o živiny, ale také o nutnost vyhnout se otravě. Řada rostlin či plodů, které dávní sběrači jedli, obsahovala kromě látek prospěšných také látky mírně či silněji jedovaté. Pokud nesnědli jednoho druhu příliš mnoho najednou, měli větší šanci přežít. Spousta planě rostoucích travin, kořenů či zrnin byla někde na pomezí poživatelnosti. I dnes, kdy jsou vyšlechtěné, je třeba některé druhy předem máčet a vařit, aby byly pouze zdraví prospěšné a nedráždily žaludek a střevo. Dnes to víme. Naši předchůdci teprve sbírali první zkušenosti – a někdy je to stálo život. Ale i v dobách pozdějších byla jejich potrava velmi pestrá a sezónně proměnlivá a až do příchodu zemědělství zahrnovala kromě masa a velkého podílu tuku také škrobnaté kořeny, hlízy a divoké obiloviny, med, plané ovoce, bobule a další rostlinné produkty.

Ještě dnes funguje u moderního člověka «vnitřní detektor», nutící ho zkoušet různé chutě stimulující jeho chuťové receptory.

Co všechno se od těch dob změnilo na prostředí, v němž lidé žijí?

Začněme od toho, co bylo v minulosti dobré.

• Dříve naši předkové konzumovali přibližně dvacet gramů cukru za rok. Nám je dnes doporučováno 60 gramů denně. Takže naše každodenní západní norma třikrát převyšuje množství, které lidé dříve snědli za celý rok. Ne že bychom ji dodržovali, například v České republice je překračována dvakrát. Statistiky uvádějí, že během posledních padesáti let se spotřeba cukru ve světě ztrojnásobila. Ve větší části současného světa tak lidé konzumují v průměru o 500 kalorií za den více pouze kvůli cukru. Avšak lidská hormonální odezva není takové spotřebě přizpůsobena. Proto rychle nabíráme na váze.
• Strava byla velice pestrá. Lidé snědli během roku asi 200 různých druhů potravin, především rostlinného původu. Dnes je v našem jídelníčku nějakých 20-30 vyšlechtěných rostlinných druhů, planě rostoucí rostliny prakticky žádné. Proto nám také dnes chybí mnohé důležité živiny. Jedním z důvodů je, že pro velkovýrobce udržování nějakých nicotných záhonků nepředstavuje ekonomicky nic než ztrátu, zato celé pole osázené třeba mrkví, to už má smysl. Proto monokultury vedou. Proto je výběr kořenové zeleniny na trhu tak mizerný. Například v Peru ještě dnes existuje údajně až pět tisíc druhů brambor. Jenomže v Peru také neexistuje globální agroprodukce, jsou tu pouze rodinné farmy. Možná to je ekonomický nedostatek státu, ovšem díky tomu se zachovala původní pestrost, založená už dávným úsilím Inků.
• Lidé trávili mnohem více času venku, ve volné přírodě, pod otevřeným nebem, vystaveni slunečním paprskům, větru i dešti. Přírodní prostředí bylo čisté, vzduch ani voda nebyly toxikovány žádnými hnojivy a jinými výdobytky moderního zemědělství a civilizace vůbec. Pospolitost byla velice těsná, hráli si a smáli se, měli mnohem více živého mezilidského styku, mnohem více kolektivně spolupracovali, ať už při sběru, lovu nebo boji, byli fyzicky daleko aktivnější a výkonnější. A navíc žili podle přirozeného cirkadiánního rytmu – jejich aktivita podléhala přirozenému dennímu, měsíčnímu a ročnímu cyklu. Ještě dnes stačí odjet někam, kde lišky dávají dobrou noc, zlobí tam signál a vypadává elektřina. Člověk náhle zjistí, že vstávat za kuropění není nijak těžké, protože usne, jakmile se setmí.
• Jídlo bylo daleko hůře dostupné, bylo však bohatší na minerály a vitamíny. Současné potraviny mají daleko nižší výživovou hodnotu, protože půda je vyčerpána opakovaným pěstováním jednoho druhu plodiny na obrovských lánech, znehodnocená insekticidy, herbicidy a pesticidy, které velkovýrobci musejí nasazovat, jelikož pěstění jednoho a téže druhu přitahuje škůdce, a otrávená přemírou hnojiv, která mají zvýšit její plodnost. Lidská strava je tak ochuzena o nutričně hodnotné a chuťově vynikající druhy plodin.
• Bylo mnohem více bakterií a špíny. Sanitární hygiena dnes silně ovlivňuje veškeré životní prostředí a také je ochuzuje, a to včetně rostlinstva. Na jednu stranu tak sice mají lidé k dispozici silnou medicínu, na straně druhé však oslabenou imunitu.
• V jídelníčku předků bylo kolem stovky gramů vlákniny denně a dostatek omega-3 přírodního původu. Dnes máme spoustu omega-6 a málokdo sní více než patnáct gramů vlákniny za den.

Jak se věci proměnily?

• Hygienický přístup spolu s pasterizací likvidují obrovské množství bakterií, což je vidět podle množství bakterií, které sužovaly předky a které dnes sužují nás.
• Sociální vztahy se totálně změnily, společenství se zmenšila, jednotkou se stala rodina – a v době současné i ta ztrácí své výsostné postavení. Mauroisovo „Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru“ už dávno není v západní společnosti bráno jako něco samozřejmého.
• K dispozici je daleko více cukru a co je nejhorší, je to cukr rafinovaný. Spolu s bělenou moukou je pro lidské zdraví vším možným, jenom ne přínosem. Je to závislost vyvolávající jed. Podíl skutečně výživných látek v lidské stravě rapidně poklesl. Geometrickou řadou se rozšiřuje nabídka průmyslově zpracovávaných, výživově naprosto prázdných, bez ohledu na druh přislazovaných a kaloricky a toxicky zatěžujících potravin.
• S výjimkou některých skupin přírodních národů vzaly denní, měsíční i roční životní rytmy zasvé. S rozvojem civilizace, v níž každý člověk neustále spěchá, se spánek stále více zkracuje. Biorytmy dříve představovaly důležitou, ne-li přímo základní složku životního stylu. Řídit se biologickými hodinami je jeden ze základních předpokladů zdravého života. Dnešní doba však po jedinci požaduje nepřetržité fungování. Řada studií dokládá, že dnes lidé spí v průměru o dvě hodiny denně méně, než tomu bylo ještě před šedesáti lety. S nedostatečným odpočinkem samozřejmě narůstá stres.
• Konzumace vlákniny se snížila v přímo katastrofickém rozsahu – ze sta gramů klesl průměr na patnáct, v České republice na jedenáct až patnáct, což není ani polovina denní doporučené dávky.
• Také fyzická aktivita poklesla dramatickým způsobem, zvláště ta provozovaná na skutečně čerstvém vzduchu. Vysoký podíl omega-6 ve stravě stimuluje zánětlivé procesy, zatímco konzumace omega-3, která působí opačně, je nedostatečná.
• Znečištění životního prostředí, ve srovnání s dobou ještě před sto lety drastické. Nedostatek kontaktů, hry, zábavy a uvolnění na jedné straně a na druhé nadbytek stresu a věčné přetížení. To jsou charakteristiky moderní společnosti.

Všechny tyto skutečnosti vedou ke vzniku nerovnováhy prakticky ve všech systémech lidského organismu. A i když člověk uvědoměle chce něco proti tomu všemu dělat, má to v současných poměrech a v současném životním prostředí daleko těžší. Životní prostředí už není oporou, není útočištěm, není pomocníkem, jako tomu bývalo dříve. Jestliže v případě nějakých potíží bylo v minulosti „prchnout v náruč přírody“ volbou víceméně automatickou, dnes si každý musí velmi dobře rozmyslet, kde tu náruč bude hledat a v jakém ji asi najde stavu.



Vznikají chronická onemocnění, deprese, nadváha a obezita, diabetes, náklonnost k potravinám, které jsou pro člověka nepřirozené.

Masivnost výskytu stopových prvků se za poslední desetiletí prudce snížila. Už po druhé světové válce, kdy se ve Spojených státech rychle šířily obří agrokomplexy, bylo zjištěno, že kvůli znehodnocování půdy silně poklesl výskyt stopových prvků v plodinách, zatímco procento cukru velmi prudce stouplo – a to nejenom v ovoci, ale například i v kořenové zelenině.

Abychom získali živiny, které naše babičky (to jsou pouhé dvě generace zpátky!) získaly snědením jediného pomeranče, musíme dnes sníst pomerančů osm. Získáváme velmi mnoho cukru, zato však nicotné množství skutečných živin. Právě tato skutečnost velmi silně působí na buněčný hlad – na ten hlad, který řídí pocity nasycení – jednoduše proto, že se nám nedostává živin.

Jestliže budeme srovnávat plodiny produkované průmyslovou výrobou ovoce a zeleniny v agrokomplexech s planým ovocem a zeleninou, pak například rozdíl mezi obsahem stopových prvků v planém jablku nebo jablku pěstovaném někde na malé zahrádce a jablku ze supermarketu bude drastický. Je to důsledek různého obsahu stopových prvků a minerálů v půdě, z níž rostou.

Člověk nemusí být fanatikem takzvaných superpotravin, aby při pohledu na takto rozdílné hodnoty pochopil, jak důležité je, aby půda byla bohatá na živiny. Aby také on mohl jíst plodiny nasycené prospěšnými látkami. Například v důsledku moderních agrotechnických metod strádá zemědělská půda dlouhodobě nedostatkem hořčíku. Kvůli tomu je deficit hořčíku závažným zdravotním jevem až u sedmdesáti procent obyvatel vyspělých zemí.

Co doporučit?

• Především jezte potraviny, které jsou doopravdy potravinami a ne průmyslovými výrobky. Snažte se najít pěstitele, kterému či kterým můžete důvěřovat a nakupujte u nich.
• Pozornost věnujte také tomu, jak potraviny uchováváte. Během jednoho týdne, po který leží kupříkladu špenát v ledničce, ztrácí značnou část výživových hodnot. Existují speciální schránky a sáčky, které jejich přežití prodlužují. Oleje nebo ořechy je třeba chránit před teplem a světlem, protože se jejich vlivem tuk rozkládá a mění v látky poškozující zdraví. Citrusy je lepší nechávat mimo ledničku. A tak dále a tak podobně.
• Jezte především sezónní a k vašemu bydlišti lokálně příslušné plodiny.
• Rovněž způsob úpravy je velmi důležitý. Vyhýbejte se smažení a opékání a pokud už se pro ně rozhodnete, pamatujte, že cokoli, co je víc než lehce nazlátlá barva, je špatně. Neduste a nevařte zeleninu déle než je třeba, vyhýbejte se prudkému varu, který více ničí vitamín C. Brambory vařte raději ve slupce. Učte se správně potraviny kombinovat, abyste z nich mohli mít užitek. Osvojte si základní znalosti o významných živinách – například o vitamínu A, který je rozpustný pouze v tucích, což znamená, že třeba mrkev je lepší konzumovat podušenou na troše másla, chceme-li v ní tento významný vitamín uchovat.

Položte si otázku – proč či kvůli čemu jím? Odpověď do značné míry ovlivňuje to, co a také jak jíte. Pokud jíte pouze proto, abyste zahnali hlad, je to špatně. Protože hlad zaženete i něčím, co se jídlu podobá opravdu jenom na první pohled – například nějakou „zdravou cereální“ tyčinkou.

Pokud jíte proto, abyste si uchovali energii, abyste měli dobrou náladu, abyste vypadali tak, že s tím budete spokojeni, určitě to ovlivní váš výběr potravin a také způsob, kterým s nimi nakládáte – od přípravy až po konzumaci.