Rakovina je poslední varování


Americký psycholog Lawrence LaShan (nar. 1920) je autorem 13 knih na různá témata: parapsychologie, válka, léčba rakoviny, mysticismus. Více než padesát let pracoval jako klinický psycholog a vědec.

V oblasti psychoterapie lidí trpících rakovinou je LeShan pokládán za průkopníka. V knize „Cancer As a Turning Point: A Handbook for People with Cancer, Their Families, and Health Professionals“ (Rakovina – bod životního obratu. Příručka pro lidi trpící rakovinou, jejich rodiny a zdravotní profesionály) vydané v roce 1989 dochází k pozoruhodným závěrům o příčinách této nemoci a její léčbě.

Rakovina není smrtelná

LeShan vyslovuje myšlenku působící na první pohled paradoxně a dokonce výsměšně: Onkologická onemocnění nejsou smrtelná. Tato nemoc je osudovým okamžikem v lidském životě v tom smyslu, že člověk získává možnost uskutečnit to, o čem vždycky pouze snil. A pak se uzdravuje.

LeShan je přesvědčen, že rakovina souvisí s vnitřním stavem, v němž člověk přebývá. Jestliže z nějakých důvodů přestává vidět ve vlastním životě smysl, může být reakcí jeho organismu na toto popírání životního smyslu rakovina.

Zvláště často, jak si LeShan všiml, se rakovina vyskytuje u lidí, kteří nejprve vedli velmi aktivní způsob života, načež pod tlakem okolností „svěsili křídla“.
Právě tato skutečnost ho přesvědčila, že rakovina je bodem obratu v lidském životě, kdy je třeba se rozhodnout: zemřít, nebo se změnit, abychom šli jinou cestou. Když člověk projeví nový zájem o život, rakovina mu zpravidla dá pokoj.

Podobné jsou úvahy dalšího amerického lékaře, původně dětského chirurga Bernie Siegela (nar. 1932). Během své dlouhé praxe se zajímal o to, jak duševní naladění pacientů působí na jejich imunitu a léčbu. Ve většině případů, zdůrazňuje, stačí zmínit se o blízkosti smrti a lidé v sobě odhalují prostě neuvěřitelné schopnosti a doslova se vrhají do jejich uplatňování. Čistě proto, že jim zbývá málo času.

Lidé často říkají:«Já svou práci nesnáším», «Nikdy jsem nechtěl být inženýrem», «Právničina není vůbec pro mě, vždycky jsem chtěl být muzikant», «Rodinný život mě ubíjí», «Jednou přijde i moje hvězdná hodina». Když se pak dozvědí, že jsou nevyléčitelně nemocní, řeknou si: «Ani ne za rok zemřu. Budu dělat to, co mi dává radost. Dám rodinný život do pořádku. Konečně si zajedu do Egypta a dotknu se pyramid. Snil jsem o tom celý život. Budu hrát na housle. Napíšu knihu».

A po roce říkají: «Víte co, já jsem neumřel. Doktor říká, že nádor zmizel. Není to divné? Co se stalo?» Ale ve skutečnosti se sami dohadují, co se stalo: nezemřeli, protože začali žít.

Z toho plyne, že jestliže máte pocit, že život vám nepřináší štěstí, musíte ho neprodleně změnit, už jen kvůli tomu abyste neonemocněli. Siegel se domnívá, že právě tento přístup je nezaměnitelnou podmínkou dlouhého a zdravého života. Přitom chápe, že ne každý má k takové radikální změně možnosti. Člověk kupříkladu nemusí mít peníze na to, aby se z městečka někde na severu přestěhoval k jižnímu moři. Siegel však každého vybízí najít svůj vlastní způsob jak se co nejvíce realizovat – a k tomu je především potřeba naučit se milovat svět. Je možné zůstat ve stejném zaměstnání, ale je třeba naučit se být přitom šťastný. Všechno je ve vnitřním naladění.

Láska je důležitá sama o sobě, láska jako životní způsob, nepodmíněná láska. Milovat znamená dávat a nic za to nečekat. Po nějaké době člověk nabude dojmu, že nikdo není šťastnější než on. Siegel k tomu vypráví: «Přijde žena a říká mi «Ale já jsem milovala, jenomže on mě odmítl» – musím se smát a říkám jí: «Jenomže já mám na mysli jinou lásku. Vy počítáte hodiny věnované svému milému a čekáte, že vám budou vráceny. To je absurdní. Tímto způsobem se vztah mění v těžkou povinnost, pocit ukřivděnosti narůstá a právě ten zabíjí.»

Člověk, kterému se v životě moc nedaří a kterého trápí nemoci, by měl nepříjemnosti osudu vnímat jako vztyčený prst. Z tohoto pohledu pak možná můžeme hovořit o „dobrých chybách“ a „šťastných roztržkách“. Nezdary dokážou poučit, takže člověku, který vás rozzuřil, můžete říci: «Dík, že jste mě vyhodil z práce … že jste si mě nechtěla vzít… že jste mě odmítli povýšit… Můj život změnil směr, našel jsem v něm smysl a štěstí».

Čím lépe rozumíme sami sobě, tím méně soudíme svět. Bernie Siegel si všímá, že děti nesoudí nikoho, žijí pouze city. Když dítě požádáte, aby vám namalovalo o čem sní nebo kým se chce stát až vyroste, hned to udělá. Když však o totéž požádáte dospělého, nejspíš vám odpoví: «Odložme to o týden, musím si dobře promyslet, co v životě vlastně chci». Na svých seminářích se Siegel posluchačů často ptá: «Kdybych teď každého z vás učinil šťastným, co byste dělali dál?» Většina dospělých neví, co odpovědět. Nejsme zvyklí být šťastní, ale vždyť právě proto jsme se narodili! Šťastný člověk je vždycky zdráv.

Každý z nás má své předurčení a své zdánlivě nesplnitelné sny. Někdy však touhu po štěstí celý život potlačujeme. Když svůj život změníme, uzdravujeme se.

Případ s LeShanovým nemocným, kterému říkali Robert, je toho názornou ilustrací.
Byl velmi dobrým odborníkem, na zdraví si nestěžoval, avšak v pětašedesáti se rozhodl odejít do penze. Těšil se, že volný čas věnuje vnukům. Jenomže syn se s manželkou rozešel a ta se s dětmi odstěhovala do jiného města. Pro Roberta život ztratil smysl. Nic nedělal, bezcílně bloumal po domě, pociťoval lhostejnost, únavu a apatii. Jeho zdraví se prudce zhoršilo a brzo vyslechl bezútěšnou diagnózu: rakovina.

Nevíme, jak by se Robertův život vyvíjel, ale potkal doktora LeShana. Od prvních sezení pochopil, že ztratil základní životní motivaci. Sezení odhalila ještě jeden málem zapomenutý Robertův zájem – politiku. LeShan Robertovi poradil, aby se stal členem organizace zabývající se sociálními problémy. Styk s novými lidmi a nové povinnosti vrátily Robertovi předchozí aktivitu a s ní i čerstvé síly. Aby se udržel ve formě, pustil se do sportování. Na sezení u lékaře už teď neměl čas. Nádor zastavil růst a potom zmizel.

Každý člověk, domnívá se LeShan, má na Zemi svou povinnost. Když ji plní, jeho schopnosti jsou maximálně využívány a život mu přináší velké uspokojení. Pokud však není na svém místě, není mu život zdrojem žádné radosti. A i když zvnějšku vypadá úspěšně, reakcí na něj se může stát rakovina. Je to poslední varování.

Každý z nás má svou životní melodii, jejíž motiv v nás zaznívá od narození. Karl Jung říkal, že budoucnost se podvědomě připravuje dlouho před tím, než se uskuteční. Občas však vědomě přehlušujeme onen motiv, protože se ostýcháme pro jeho prostotu nebo naopak pro jeho nezvyklost a přizpůsobujeme se ostatním, přičemž potlačujeme svá přání a možnosti. Jenomže každý nástroj se rozbije, budeme-li ho dlouhodobě nutit vydávat zvuky, které pro něj nejsou přirozené.

Když je mu diagnostikován zhoubný nádor, pro nemocného není důležité, čím bylo onemocnění vyvoláno: nezdravým způsobem života nebo tím, že po dlouhé roky kvůli rodině nebo práci zapomínal sám na sebe. Jediné, co pro něj má v tu chvíli význam, je možnost přežít.

Rakovina však podle LeShanova názoru klade podmínku: žít dál je možné pouze šťastně.

Lidé, kteří onemocněli rakovinou, často nevědí, v čem spočívá jejich předurčení a co by jim mohlo přinést štěstí. LeShan jim připomíná pohádku o zlaté rybce, která splní každé přání. Je však třeba spěchat. Už už může mávnout ocáskem a navždy zmizet. Zamyslete se: o co byste ji ze všeho nejvíc chtěli požádat?

Můžeme si představovat, že jsme se právě narodili a máme před sebou celý život. Čemu bychom se chtěli věnovat? Kde a jak žít? Pokuste se vybavit si nejšťastnější okamžik svého života. Někdo se třeba i ohlédne a prohlásí, že nikdy v životě nebyl šťastný. Ale byly přece minuty, hodiny a měsíce, kdy jste pociťovali upřímnou radost.Vybavte si, co vám ji přinášelo a snažte se to do svého života vrátit. LeShanovi se tímto způsobem podařilo vrátit do života mnohé z lékařského pohledu beznadějné onkologické případy. Stávalo se, že se nádor nezmenšil, avšak přestal růst a během dalších dlouhých let už o sobě nedával vědět.

Mimochodem – Siegel sám nebyl zpočátku šťastný a spokojený svou prací chirurga. Rád maloval a jednou nakreslil svůj autoportrét, kde se namaloval v čepici, masce a dlouhém plášti. Tehdy si uvědomil, že se intuitivně ukrývá před lidmi i životem, který ho neuspokojuje. Uzavíral se sám do sebe a přemýšlel o těch lidech, které nedokáže zachránit pouhým skalpelem.

Jednou se však náhodně dostal na psychoterapeutické sezení, kde narazil na pacienta nemocného rakovinou. Podivil se takové formě léčby, ale pacient mu vysvětlil, že mu to na klinice přímo poradili. A že to pomáhá. Tehdy Siegela doslova osvítilo poznání: „Tohle je to, co lidem může pomoci!“

Začal organizovat skupiny nemocných, aby jim pomáhal vytvářet pozitivní naladění a emoce, a aktivoval tak obranné síly jejich organismu k boji s rakovinou. Šest hodin týdně vede tři skupiny onkologických pacientů, každou dvě hodiny. Trvá to už deset let. Siegel názorně vidí, že jakmile si jeho posluchači dají život do pořádku podle svých snů, uzdravují se. I ti, kteří už byli doslova odsouzeni, žijí dál a cítí se lépe.

Jsou mezi nimi i takoví, kterým Siegel osobně rakovinu operoval. Už deset let žijí bez nejmenších příznaků onemocnění. Prostě proto, že si cení každého svého dne a radují se ze života. Každý z těchto lidí si svého času řekl: «Předpokládejme, že do půl roku zemřu. Takže musím hned teď začít žít.»

A když jim Siegel zavolá, říkají mu: «Ano, žiju. Zkrátka jsem začal žít a proto jsem neumřel».

=========
Bert Hellinger: jak se zbavit všech nemocí
Když tělo volá o pomoc: 15 důležitých signálů

Více pro kondici: