Psychosomatika: slyšet, co nám nemoc říká

Z pohledu psychosomatiky se za našimi nemocemi skrývají utajovaná přání, obavy a konflikty vytěsněné do nevědomí. Někdy teprve práce s psychoterapeutem umožní rozpoznat, kde se vzala ustavičná nastuzení nebo bolesti u srdce. «Bolesti v krku jsou způsobeny stresem, krátkozrakost vypovídá o strachu z budoucnosti, pupínky se objevují jako projev nesouhlasu se sebou samým nebo podvědomého strachu z lidí» – to je jen několik vysvětlujících tvrzení, na která narazíme, zadáme-li do vyhledávače heslo „psychosomatika“.

V 19. století, kdy psychosomatika vznikala, byla podobná tvrzení něčím zcela běžným. Dnes je odborníci pokládají ze předsudky svého druhu. «Je nesmysl vykládat pacientovi, že záda ho bolí proto, že si toho na sebe moc nakládá“, domnívá se Francois Moreau, pařížský psychoterapeut. „To je vyloženě karikatura psychosomatiky, terapeutův pokus vykládat příznak čistě podle svého uvážení, bez analýzy».

To znamená, že příčina našich onemocnění netkví v negativních emocích. A v čem tedy spočívá? Z psychosomatického hlediska se tak projevují vnitřní konflikty, jimž se nedostalo „role“ na scéně psychického života. «Takže moje tělo umí mluvit, ale říká mi věci, kterým nerozumím – takhle to vnímají pacienti s psychosomatickými onemocněními», vysvětluje Francois Moreau.

Jestliže je konflikt příliš prudký, vytěsní ho psychika do nevědomí. Ale vytěsnit ho nestačí, ještě je třeba ho tam udržet. K tomu je zapotřebí mnoho sil. Přidá-li se k tomu stresový stav, musí psychika bojovat na dvou frontách. A v tu chvíli se může projevit nějaká její slabina.

Marod všech marodů

«Asi všechny už nás někdy skolilo nastuzení, kdy jsme byli nuceni strávit několik dní v posteli, zvláště když jsme byli unavení nebo nás čekaly složité a nepříjemné záležitosti. To je ten nejbanálnější příklad somatizace», vysvětluje psychoanalytička Beatrice Lefrancois z pařížského psychosomatického centra Pierre Marty.

„Můžeme si nadávat, že jsme se den před tím málo oblékli, můžeme se chytat stropu, jak strašně se nám teď nehodí marodit, na podvědomé úrovni však se nám dostává toho, co potřebujeme. Možnosti nejít do nemilované práce, pozornosti partnera, který se jinak po večerech nedá odlákat od televize a rodičů, které jinak vídáme jen vzácně – tohle všechno nám nemoc dokáže zajistit, i když jenom krátkodobě.

Jako psycholožka pracuji s pacienty v psychologickém centru Phillippe Paumelle v Paříži. Jeden z nich, třiadvacetiletý mladík, si stěžoval, že matka, s níž bydlí ve stejném bytě, ho stále nutí, aby si našel práci. Jenomže on trpí stálými nastuzeními a záněty horních cest dýchacích a nemůže si proto práci hledat.

«Pokoj mi dá akorát když jsem nemocný», pronesl jednou. «Takže nemoc je vlastně jediný způsob, jak dosáhnout, abyste měl doma klid», konstatovala jsem. To u něj vyvolalo bouřlivou reakci: «Ale já doopravdy marodím!»

A měl pravdu. Horečka, kašel, bolesti v krku – všechny příznaky odpovídaly. Pro něj je ovšem hrozně těžké smířit se s faktem, že nemoc je jeho podvědomým útěkem před matčinými výčitkami a možností, jak aspoň týden nemyslet na hledání práce“.

Oběť sto a jedné smrtelné nemoci

Stává se také to, že žádné příznaky nejsou přítomny a pacient si přesto stále naříká na bolesti a na to, že se necítí dobře. Lékaři jsou bezradní – všechny rozbory vycházejí dobře, žádné patologie nezjištěny, výsledky odshora dolů negativní. «Medicína nic nenalézá a právě tohle «nic» je pro psychosomatiku tak zajímavé», říká Francois Moreau. Co se tedy doopravdy s těmito pacienty děje?

«Vzpomínám na jednu svou pacientku, universitní profesorku, která s odchodem do penze přišla vlastně o všechno“, vypráví Beatrice Lefrancois. «Děti neměla. Vztahy s kolegy přirozenou cestou odumřely, manžel jí odešel za jinou a zůstala úplně sama. Neměla ani studenty, ani práci. Právě tehdy se z ní stal hypochondr».

Jestliže matka nereaguje na potřeby dítěte, může z něj v budoucnu být hypochondr, protože příčinu jejího nevztahu hledá ve vlastním těle.

Existují lidé, zdánlivě zcela zajištění a v pohodě, přesto však trpící panickou hrůzou ze sebemenšího průvanu, dlouhé hodiny prohlížející svou pokožku v hledání nebezpečných znamének, letící do nemocnice s každým píchnutím v palci. Psychosomatika nachází vysvětlení těchto projevů ve vztazích kojence s prvním objektem lásky – matkou. Pokud byla matka chladná a neodpovídala na potřeby dítěte, může se z něj v budoucnu stát hypochondr, jako by příčinu jejího nedobrého vztahu hledal ve vlastním těle.

«Místo aby svou lásku a energii zaměřil na partnera, dítě, práci nebo nějakou zálibu, hypochondr je zaměřuje výhradně na sebe, často i na určitou část svého těla, kterou pokládá za nemocnou», vysvětluje Beatrice Lefrancois.

Hypochondr se nepřetvařuje, skutečně se cítí špatně, aniž by chápal proč. Nemá smysl léčit ho antibiotiky nebo na něj křičet, aby si přestal vymýšlet nesmysly a vzal rozum do hrsti. Je důležité obrátit se o pomoc k odborníkovi, který dokáže uslyšet jeho pravou stížnost a pomůže mu vyznat se v tom, co se s ním vlastně děje.

Odsouzen k smrti

Někdy se kvůli psychickým problémům u pacienta rozvine závažné onemocnění ohrožující ho na životě. «Onemocnět můžeme z neuvědomělého pocitu viny nebo proto, že se nedokážeme smířit se ztrátou někoho blízkého», říká Beatrice Lefrancois.

To se přihodilo jejímu pacientu Renému,který po smrti rodičů začal mít problémy se srdcem. Mluvil o tom takovým způsobem, jako by očekával, že jednoho dne přijde do ordinace a lékař mu oznámí, že je konec. René nemluvil o smrti přímo, často se však v řeči vracel k tomu, že po sebe nevidí žádnou budoucnost. Každý den chodil do bytu rodičů pod záminkou, že tam maluje, ale ve skutečnosti tam jenom celé hodiny proseděl jako někde v muzeu.

Ukázalo se, že René byl neplánované a dokonce nechtěné dítě, o čemž se bohužel jako malý náhodně dozvěděl. Malý René uvěřil, že když ho rodiče nechtějí, nemusí vůbec žít. Byl to příliš silné odhalení a dětská psychika ho v sebeobraně vytěsnila do nevědomí. Když pak nastal otřes ze smrti rodičů, Reného psychika se nedokázala vypořádat se stresem a někdejší vytěsněný konflikt přešel do těla – somatizoval se.

Bylo zapotřebí hodně času, než si René tohle uvědomil. Během terapie jeho příznaky naprosto vymizely.

«Důležité je najít ten pacientův kritický životní bod, z něhož se nemoc odvíjí“, vysvětluje Francois Moreau. «Tehdy dokážeme pochopit, proč se nemoc projevila právě teď a ne třeba před rokem nebo pěti lety».

Když krok za krokem spolu s terapeutem analyzuje vlastní život, může se pacient dopídit pochopení smyslu své nemoci. A to je první krok k uzdravení.

=========
10 pravd o nemocích, které bychom raději měli zapomenout
Endokrinolog Robert Lustig: Droga povolená na celém světě

Více pro kondici: