Nevyplakané slzy občas odnáší tělo

Hodně bolesti vzniká jen proto, že považujete za pravdivou každou myšlenku, která vám přijde na mysl. Samotná situace vás nedělá nešťastnými. Může vám způsobit tělesnou bolest, ale neučiní vás nešťastnými. Nešťastnými vás dělají vaše myšlenky. (Eckhart Tolle – Ticho promlouvá)

Už otec medicíny Hippokratés zastával názor, že organismus je jednotnou strukturou. Zdůrazňoval, že je velmi důležité vyhledávat a odstraňovat příčiny nemocí, nejen léčit jejich projevy.

Příčiny tělesných neduhů mají velmi často psychický základ. Nejčastěji na to ani nepomyslíme a vysedáváme v čekárnách před ordinacemi. Jestliže však skutečně nějaký problém v hlavě sídlí, pak nemoc vlivem léčby možná na nějaký čas ztichne a zmírní své projevy, ale brzy, často i opakovaně, se vrátí zpět. Je tedy třeba hledat kořeny neduhu. Tím se zabývá psychosomatika (z řečtiny: psyché-duše, sóma-tělo). Je to tedy věda zkoumající vliv psychických faktorů na vznik tělesných onemocnění.

Psychosomatika není pouhým vzájemným propojením tělesného a psychického, znamená celostní přístup k pacientovi a tím představuje významný příspěvek k léčbě mnoha nemocí, funkčních poruch a obtíží. V podstatě je to způsob pohledu na zdraví a nemoc, který nepomíjí člověka v jeho životní situaci a jeho zdravotní obtíže vnímá v kontextu jeho osobní historie. Proto je psychosomatika často schopna pomoci tam, kde běžná léčba, zaměřená pouze na odstranění příznaků, selhává.

Ve 30. letech 20. století jeden ze zakladatelů tohoto oboru, maďarsko-americký psychoanalytik Franz Alexander (1891-1964), došel k tomuto názoru: „Určité tělesné poruchy vznikají jako následek specifického, nevědomého psychického konfliktu spočívajícího v rozporu mezi dvěma žádostmi nebo mezi žádostí a zákazem – jako poruchy vegetativní regulace“. Alexander stanovil skupinu sedmi klasických psychosomatických onemocnění. Někdy bývá označována za „svaté“ sedmero psychosomatických poruch. Jsou jimi: žaludeční vřed, bronchiální astma, vysoký krevní tlak, revmatická artritida, migréna, ulcerózní kolitida a atopický ekzém. Od Alexandrových časů se seznam psychosomatických poruch značně rozšířil, což nepochybně souvisí se stále se měnícím životním stylem. A není to změna k lepšímu.

Podle údajů Celosvětové zdravotnické organizace 38-42 procent pacientů navštěvujících somatické lékaře jsou ve skutečnosti pacienti psychosomatického profilu.

Stresy, dlouhodobé nervové vypětí, duševní traumata, potlačované pocity křivdy, obavy a konflikty… I když se snažíme si jich nevšímat, zapomenout na ně, vytěsnit je z vědomí, tělo si pamatuje všechno. A připomíná nám to. Sigmund Freud o tom svého času napsal: „Jestliže problém vyhodíme dveřmi, v podobě symptomu nám poleze do okna“. A někdy „leze“ s takovou vehemencí a mluví k nám tak výřečně, že by se zdálo, že neporozumět mu není možné. Přesto jsme toho schopni. Neslyšíme, nevidíme.

Například bronchiální astma vzniká při průniku těch či oněch alergenů do dýchacích cest, může být vyvoláno infekcí a rovněž emocionálními faktory.

Doktor lékařských věd, šéf Wiesbadenské psychoterapeutické akademie, profesor Nawid Peseschkian je přesvědčen, že mnozí astmatici pocházejí z rodin, které si vysoce cenily úspěchů a měly velmi vysoké nároky. „Vezmi rozum do hrsti!“, „Snaž se!“, „Zapni pořádně rozum!“, „To musíš dokázat!“ – takové a podobné výzvy slýchali v dětství příliš často. Dětské projevy nespokojenosti s takovým stavem věcí, agrese či jiných negativních emocí byly v podobných rodinách něčím zcela nepřípustným. Neměly možnost jít do otevřené konfrontace s rodiči – proto děti z těchto rodin své city potlačovaly. Mlčely, avšak jejich tělo promlouvalo jazykem bronchiálního astmatu. Byl to jeho způsob „pláče“ a prosby o pomoc. Astmatem však dítě může reagovat i na přehnanou, „dusivou“ péči o ně, dodávají někteří další lékaři.

Žaludeční vředy často vyprovokuje kouření, nemírná spotřeba alkoholu, nesprávná výživa, zvýšená koncentrace kyseliny solné v žaludku a také agresivní baktérie Helicobacter Pylori. Přesto však je řada lidí, u nichž žádný z těchto faktorů ani všechny dohromady žaludeční vřed nezpůsobí. Jak je to možné? Většina vědců se shoduje v názoru, že kromě všeho ostatního zdaleka nezanedbatelnou roli při vzniku vředu sehrávají dlouhodobý stres a charakteristické rysy povahy, typické pro mnoho „vředařů“.

Podobných souvislostí můžeme najít velmi mnoho u řady dalších onemocnění, nejsou to pouze členové původní „sedmičky“.

Samozřejmě, že ne vždy je nemoc doslovným ztělesněním nějaké věty. A také ne každá rýma naznačuje jakýsi osud. Tak jednoznačné souvislosti to nejsou. Při každém onemocnění je ze všeho nejdříve třeba obrátit k příslušnému specialistovi a nechat se důkladně vyšetřit. Jestliže se však nemoc léčí jen s obtížemi a na pozadí nějakého stresu či konfliktu se cítíme stále hůř, pak stojí za zamyšlení, zda nejsou zdravotní problémy důsledkem neodreagovaných emocí, potlačovaných pocitů křivdy, obav a strachů. Nenutí to naše „nevyplakané slzy“ plakat tělo? Ujasnit si to a eventuálně najít skutečnou příčinu zdravotních trampot může pomoci psychoterapeut.