Endokrinolog Robert Lustig: Droga povolená na celém světě

Robert Lustig je dětský endokrinolog působící v San Francisku. Je to asi nejoblíbenější americký lékař hned po legendárním doktoru Housovi. Na rozdíl od něj je navíc zcela reálný. Jeho první přednášku na YouTube pod názvem „Cukr: hořká pravda“ viděly více než čtyři milióny diváků. Tu druhou, „Tučná šance: fruktóza 2.0“ více než čtvrt miliónu lidí.

V „Tučné šanci“ Lustig vysvětluje, proč netučné produkty a knihy o zdravé výživě provokují obezitu a jakou roli v tom sehrávají hráči potravinářského průmyslu. V tomto roce Lustigovi kolegové publikovali rozsáhlou analýzu trhu s potravinářskými produkty, v níž nalézají odpověď na otázku, co je ve skutečnosti základem epidemie cukrovky a obezity. Lustig sám vede mnohaletou válku proti nejrůznějším omylům.

Dokazuje, že soudobé představy o zdraví a zdravé výživě jsou zbudovány na falešných představách a škodlivých zákonech, které jsou často výsledkem působení potravinářských lobby.

Nejde o žádnou konspirologii: každou myšlenku a tvrzení profesor Lustig dokládá údaji z rozsáhlých národních a mezinárodních průzkumů.

Problém planetárních rozměrů

Na světě je o třicet procent více lidí obézních nežli hladovějících. Pět procent obyvatel Země (366 miliónů lidí) už trpí cukrovkou. Strmý nárůst epidemie je pozorovatelný zejména v posledních patnácti letech.

Obezita se stává národním problémem dokonce i v zemích, kde existuje problém hladu. Zejména dětská obezita narůstá velice rychle. Dochází k tomu v USA i Japonsku a ve všech rozvojových zemích.

Léčení diabetu přišlo americký rozpočet v roce 2012 na 245 miliard dolarů. Během pouhých pěti let vzrostla tato suma o 41 procent. V roce 2030 bude téměř polovina (42 procent) Američanů trpět obezitou. Na léčení komplikací nebo následků metabolického syndromu padnou tři čtvrtiny veškerého rozpočtu amerického zdravotnictví. Kdyby se epidemii diabetu podařilo alespoň zpomalit, nebyla by nutná zdravotnická reforma ani nucená správa rozpočtu.

Co vede k obezitě: hlavní mýtus

Zákon zachování energie říká, že veškeré kalorie (energii), které spotřebujeme, musíme nutně také vydat, jinak se budou v organismu ukládat v podobě tukových zásob. Zdravý rozum napovídá, musíme „méně žrát“ a hýbat se musíme víc. Z toho všeho vyplývá hlavní falešný závěr: buď méně jezte nebo více vydávejte – pokud to neděláte, nikdo za to nemůže. Veškerá zodpovědnost je tedy kladena na člověka, to jest spotřebitele, to jest poškozeného.

Proti tomuto přístupu vede Lustig mnohaletou svatou válku.

Za prvé, ne všechny kalorie jsou stejně užitečné, z různého jídla jsou vstřebávány a ukládány různě. V tomto smyslu je sladké jídlo daleko nebezpečnější než jídlo tučné.

Za druhé, bylo dokázáno, že fyzická zátěž hubnout téměř nepomáhá. Jistěže, fyzické zátěže pomáhají s nabíráním svalové hmoty a obecně jsou zdraví prospěšné. Avšak nemění nebo téměř nemění údaj na váze.

Za třetí, zdaleka ne všechen tuk je zdraví stejně škodlivý: podkožní tuk nevyvolává problémy s látkovou výměnou a nezvyšuje riziko nebezpečných onemocnění. Možná, že takzvaná celulitida není na pohled nic moc, ale žádnou zdravotní škodu rozhodně nepůsobí. Na druhou stranu viscerální (útrobní) tuk může být neozbrojeným okem zcela nepozorován, a přitom právě on obklopuje srdce, játra a další životně důležité orgány a představuje skutečné nebezpečí.

Lidé začali více jíst. Průměrná kalorická hodnota burgeru se za posledních 25 let ztrojnásobila- z 210 kcal stoupla na 618 kcal. Muži dnes v průměru snědí denně o 187 kcal více než před 25 lety, ženy o 335 kcal a dospívající chlapci o 275 kcal. Ale proč tomu tak je? Člověk nemá sklon k přejídání pro nějakou obecnou bezuzdnost, ale pro těžká biochemická poškození, ke kterým vede tlak světa okolo něj.

Droga povolená na celém světě

Populární literatura o zdravé výživě nás učí, že fast food škodí, protože je v něm příliš soli, tuku a cukru. Ve skutečnosti však v mozku neexistuje žádný mechanismus vedoucí k návyku na sůl nebo tuk, zato cukr funguje na stejném principu jako ty nejsilnější drogy. A víc než to, systém odměn je v mozku nastaven tak, že když se rozvíjí přivykání k jedné droze, rozvíjí se zároveň návyk na drogy jiné, které člověk v životě ani neviděl, které však spouštějí stejné biochemické procesy. Závěr: člověk, který je od dětství naučen na sladké, je tím predisponován k alkoholismu a narkomanii.

Nicméně stále se dnes setkáváme s reklamou na sladké nápoje doporučované jako zdravé – „glukóza prospívá mozku“ a v „light“ potravinách je nepřítomnost tuku štědře nahrazována cukrem. Cukr je rovněž používán v karamelizované formě k barvení jídla, u nějž sladkou chuť vůbec nepředpokládáme (například pečené maso). Spotřeba fruktózy proto za půl století stoupla pětkrát.

Na žebříčku potravin způsobujících obezitu jsou na prvních dvou místech chipsy a pommes frites. Mezi nápoji s velikým předstihem vedou slazené limonády, sodové nápoje a šťávy.

Podíváme-li se na mapu USA, vidíme těsnou korelaci mezi úrovní výskytu obezity v různých státech, úrovní výskytu cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění a – POZOR – spotřebou slazených limonád na hlavu obyvatelstva.

Světová spotřeba cukru a cukernatých kultur se za posledních padesát let ztrojnásobila. V nárůstu vede Brazílie, v minulosti chudá země vyvážející cukr, na který místní obyvatelstvo zkrátka nemělo. V 20. století cukr zlevnil, Brazílie zbohatla a zaujala vůdčí pozici mezi spotřebiteli.

Pohled na míru výskytu cukrovky ve světě nám ukáže, že největší problémy s touto nemocí už nemá dokonce ani Severní Amerika, ale Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar, SAE a Malajsie.

Proč je tam nejvíce diabetiků? Je to věc klimatu a kultury: jednak je tam vedro, jednak je zakázán alkohol. V důsledku toho všichni pijí studené sladké limonády. V určitém smyslu je alkohol dokonce bezpečnější než limonáda, protože každý člověk má nějakou mez jeho konzumace (a více už vypít nedokáže), sladkou sodovku však může pít po litrech.

Vědci z UCSF analyzovali údaje Celosvětové potravinářské organizace, Mezinárodní federace diabetu a Celosvětové banky z 204 zemí, aby mohli sestavit úplnou mapu výskytu diabetu a obezity.

Během pouhých sedmi let, od roku 2000 do roku 2007, míra světového výskytu cukrovky vzrostla z 5,5 na 7 procent. V celkově pestré škále faktorů, které jsou příčinou, sehrává bezprostřední roli cukr a potraviny bohaté na sacharidy. Kaloričnost, což je zajímavé, není sama o sobě natolik významná: jestliže za den sníme o 150 kcal více, pravděpodobnost cukrovky vzroste o 0,1 procenta. Nicméně však jestliže oněch 150 kcal nabíráte prostřednictvím sladké limonády, pravděpodobnost, že se dopracujete této nemoci, vzroste jedenáctkrát. Asi čtvrtina všech případů cukrovky ve světě není způsobena dědičností, ani nějakou abstraktní nesprávnou výživou nebo přejídáním, ale zcela a výlučně pouze cukrem. Závěr: abychom zastavili epidemii cukrovky, stačí omezit spotřebu cukru, stejně jako omezujeme přístup ke každé jiné droze.

Narkomanie je motorem obchodu

Odkud bere moderní člověk cukr? Zhruba třetinu vypijeme se slazenými nápoji, šestinu sníme v dezertech. Polovina konzumovaného cukru se však skrývá v jídle, které sladké být nemá – v omáčkách, chlebu, těstovinách a prakticky v každé průmyslově vyrobené potravině. V roce 1990 americký potravinářský průmysl protlačil nová pravidla FDA (Americké komise pro kontrolu potravin a léků), podle nichž nejsou výrobci povinni uvádět na obalu množství přidaného cukru. Společnosti to odůvodňují tím, že uvedením tohoto údaje by odhalily recepturu, to jest své firemní tajemství. A zákon dovoluje neuvádět množství přidaného cukru až dosud. 80 procent potravin prodávaných v supermarketech obsahuje přidaný cukr. Cukr je motorem trhu. A protože cukr má narkotické účinky, nutí nás jeho konzumace kupovat ho a jíst stále více.

Během posledních třiceti let začal průměrný americký spotřebitel utrácet viditelně méně peněz za maso a mléčné výrobky (o 5-10 procent), zato však dvakrát zvýšil své výdaje za polotovary (processed food) a sladkosti.

Těch několik málo společností, jejichž akcie a příjmy stoupaly i přes krizi v roce 2008, byly McDonalds, Coca-Cola a Pepsi. Mají totiž vzorec úspěchu, který jim umožňuje prodávat každým rokem více. Obyčejný člověk je naprosto bezbranný, neboť si vůbec neuvědomuje, nakolik už je závislý na cukru. Ani v nejvíce rozvinutých zemích nedělají vlády nic, aby omezili cukrovou narkomanii a závratně narůstající epidemii nemocí s ní spojených.