Proč pokládáme tělo za záležitost číslo jedna?

Tělo je dnes pro mnoho lidí životní záležitostí číslo jedna a jeho udržování ve formě je pokládáno za jeden z nejdůležitějších úspěchů. Proč to tak je a čím podobná situace hrozí? To si zkusíme povědět v tomto článku.

Hned na začátku musíme zdůraznit, že otázka a odpovědi na ni nejsou naše, patří britské psychoanalytičce a psychoterapeutce Susie Orbachové. Její úvaha vychází z konstatování, že tělo dnes přestalo pro mnoho lidí být pouze jejich součástí, není už jen součástí jejich vlastního já, určitým způsobem ponoru do materiálního světa a spojení s ním. Stalo se záležitostí životního významu, a to záležitostí povinnou. Přesněji řečeno – povinné má být jeho neustálé udržování v určité formě – v takové, které tělo samo o sobě dosáhnout nikdy nemůže, je k tomu třeba vyvinout značné úsilí. Každý den pak u lidí ve svém okolí, nakažených touto posedlostí, prostřednictvím jejich mlčenlivých (a to v lepším případě) pohledů a hodnocení, skládáme zkoušku z vyhovovování jakýmsi standardům.

Jak k tomu došlo.

Zajímavé je, že kupříkladu v zimě nikdo nepřijde na kluziště a nekritizuje tam bruslící lidi za to, že do mistrů světa mají zatraceně daleko. Proč když člověk nemluví plynně čínsky, není to pokládáno za životní neúspěch? A proč když někdo nezvládá kros, nikdo mu neříká, že když jeho běh není k ničemu, je to jeho selhání a snad by bylo lepší, kdyby vůbec ani nechodil? Obálky časopisů ukazují ty, kdo do svého těla hodně investovali – proč, to je jiná otázka, na kterou odpovídat nehodlám. Časopisy předvádějí jednotlivce, kteří vypadají jako olympijští vítězové (kteří ovšem dennodenně trénují, mají zvláštní stravovací a spánkový režim a sport je konec konců jejich zaměstnáním) a od rána do večera na svém těle pracují.

Ony proslavené, zřetelně vyrýsované «buchty“ na břiše, dovedené určitým způsobem až k dokonalosti, jsou právě tím, co se nemůže objevit jen tak, samo o sobě. Jsou tím, o co je třeba nejenom se prostě snažit, ale nepřetržitě na tom tvrdě pracovat. A jako se to často stává u mnoha aspektů profesionálního sportu, nejenom že to není zárukou zdraví, nýbrž ho to zhoršuje. Ne, to není žádné desetiminutové ranní cvičení břišních svalů, to je snížení celkového procenta tuku v organismu, „sušení těla“ (často nikoli bez pomoci farmakologického průmyslu) a tvrdý režim stravování a tréninků (přečtěte si pozorně některé blogy věnované fitness). U žen, jejichž tuková tkáň žije podle poněkud jiných zákonů než je tomu u mužů a je důležitou součástí hormonální regulace, mohou podobné experimenty skončit lecjak. Všichni to vlastně víme, ale bůhví proč jsme na to nějak zapomněli.

Správný pohled.

Každý má právo dělat si svým tělem, co chce. Stejně jako má právo bruslit nebo být olympijským vítězem. Umět číst jenom nápisy na vývěsních štítech anebo Shakespeara v originále. A tak dále.

Jenom bychom neměli chtít, aby se určité úspěchy stávaly povinnými a v případě, jejich nedosažení aby byly automaticky znehodnocovány všechny jiné. Rodina a děti nic neznamenají, když nemáš pekáč buchet na břiše. Kariéra, no dobře, ale koukni na své břicho, kde máš vyrýsované buchty?! Jsi dobrovolník v charitativních organizacích, tak jo, ale měl bys hlavně cvičit. Je hezké, že rád jezdíš po večerech na kole, ale buchty na břiše si takhle nepořídíš. A tak dále a tak podobně – nesmyslně.

Když v předchozích větách nahradíte „buchty na břiše“ například spojením „stát se tlumočníkem vietnamštiny“ nebo „stát se světově proslulým cyklistickým přeborníkem“ – cítíte ten rozdíl? Podle mého názoru tento postup ze všech nejlíp vyjevuje absurditu posedlosti tělem, snahy udělat si z jeho formování jakýsi smysl života a ještě to jako cosi povinného vnucovat všem ostatním. Navíc nám takový postup pomáhá změnit úhel pohledu na tělo obecně – ať je to tělo vlastní nebo tělo někoho jiného.

ŽIJTE V TĚLE, VE KTERÉM CHCETE ŽÍT - 31-denní videokurz Začněte svoji cestu za tělem snů teď hned!

=========
Něco o zásadité vodě
Něco o kortizolu, stresovém hormonu a způsobech jeho snížení