Krása si žádá oběti: k čemu jsou ženám bolestivé beauty praktiky

Opravdu musíme všechny trpět?

Asi žádný rozhovor o tělesné pozitivitě nemůže pominout téma miliardového průmyslu antiagingu, plastické chirurgie a všemožných invazivních zásahů ve jménu krásy. K čemu to všechno ženám je, když dokonce i muži, kterým je všechna tahle „krása“ určena, se vysmívají strnulým botoxovým tvářím, rtům jako u kačera Donalda a silikonovému poprsí? Maja Tulčinská, sloupkařka a autorka blogu „Přístupně a jednoduše o módě a stylu“ na Facebooku a webu Cloche, se zamýšlí nad bolestí, která má krásu „legitimizovat“.

Mládí už nestačí.

V kosmetickém průmyslu i estetické chirurgii je pozorován nový trend – totální omlazování. Průmysl krásy vynalézá stále nové a nové technologie, které mají umožnit, aby ženy kolem padesátky vypadaly na něco málo přes třicet. Na tom jistě není nic nového, to nové spočívá v tom, že k výsledkům těchto technologií se stále častěji uchylují i ženy, kterým do třiceti ještě hodně chybí.

Je to celosvětová tendence. Průměrný věk žen podstupujících omlazující procedury každým rokem klesá. Podle hodnocení západních odborníků byl před několika málo lety průměrný věk žen uchylujících se k plastické chirurgii 42 let. Dnes je to 39. A to je řeč pouze o těch, které „jdou pod nůž“. S poněkud méně razantními postupy, jako jsou různé injekce, mezoterapie, výplně nebo permanentní make-up, se začíná mnohem dříve.

Sedmnáctileté dívky si nechávají zvětšit rty injekcemi hyaluronové kyseliny. Dvacetileté vyžadují na pracovištích kosmetické chirurgie výplně, aby se zbavily vrásek (!) a zdokonalily si rysy tváře. Tyto postupy však nejsou tak neškodné, jak by se mohlo zdát. Jejich možné pozdější následky nejsou detailně prozkoumány, protože zkušenost z masového uplatňování těchto postupů je zatím příliš krátká. Vždycky tu je potenciální riziko. A navíc nikoli potenciální, ale zcela reálná a citelná bolest. Tady a teď. Jakékoli invazivní zásahy jsou doprovázeny bolestí a mikrozraněními.

Na sociálních sítích se dívky dělí o své dojmy, dopodrobna popisují krvácení, otoky, hematomy, bolestivé pocity a další málo příjemné vedlejší efekty módních procedur. Mluví o nich bez stížností a neprosí o soucit. Naopak, bolest a utrpení, které musely podstoupit, vnímají jako jakousi ušlechtilou oběť na oltář dokonalosti. Je to krvavá cena, k jejímuž zaplacení nejenom projevují ochotu, ale jak se zdá, přímo o ni usilují.

Proč trpět?

Proč se ta mladá stvoření dobrovolně vystavují mučení? Kdo jim vnukl, že jejich tváře nejsou dost hezké, že je třeba je donekonečna týrat, bodat do nich a dokonce je i řezat? Proč v zrcadle nevidí svoji vlastní krásu, ale jakési její mýtické vady, které je třeba bezodkladně odstranit?

Staré francouzské přísloví “Pour etre belle il faut souffrir” (Pro krásu je třeba trpět) si pro mnohé udrželo přímo neuvěřitelnou platnost. Jestliže je však kdysi matky říkaly dcerám, když je utahovaly do šněrovaček anebo jim nutily těsné střevíce, dnes krása vyžaduje oběti poněkud závažnější. Těsné střevíce si člověk buď jak buď může zout a jít bos. Šněrovačku jde povolit anebo se dá vůbec svléknout. Avšak zbavit se následků zvětšování rtů nemusí být nijak snadné. Stačí si přečíst pár článků o celebritách, které to přehnaly. O nevratných škodách a zničených obličejích.

Ale vždyť je přece nikdo nenutil, aby trpěly! Společensky přijatelný je dnes jakýkoli přístup ženy k vlastnímu zevnějšku – od totálního tuningu s každým možným stupněm vylepšení až po naprosté ignorování pečující a dekorativní kosmetiky. Úspěch v kariéře a štěstí v osobním životě nejsou přímo úměrné stupni vylepšení obličeje. Trpět opravdu není povinné, docela klidně je možné i netrpět.

Některé ženy však trpět zkrátka chtějí. Nejen se že se bolesti nebojí – občas v člověku probouzejí dojem, že ji vyžadují. Potřebují bolest jako takovou, nezávisle na výsledcích oněch zázračných procedur. V jejich vlastních očích bolest jejich krásu legitimizuje. Dovoluje jí, aby existovala. Utrpením a bolestí jakoby si doslova zasloužily své právo pokládat se za hezké – a z toho mají potěšení. Po kráse bez utrpení tolik netouží, ta pro ně takovou cenu nemá.

K čemu je mladým ženám toto dobrovolné trestání sebe sama? Proč mají potěšení z bolesti? Proč si ze všech dnes dostupných zdrojů požitků tvrdošíjně vybírají ty s odstínem masochismu? Proč samy sobě nedovolí být hezké bez utrpení? Připadá mi, že by se nad tím skoro měli zamyslet psychologové a psychoterapeuti.

Maja Tulčinská

ŽIJTE V TĚLE, VE KTERÉM CHCETE ŽÍT - 31-denní videokurz Začněte svoji cestu za tělem snů teď hned!

=========
Zenový klid: jak ho zachovat?
10 zdravých tajemství